Jsi moc hubená! Jsi nemocná? Na to nemáš. Ten dort bys jíst neměl! Měla bys cvičit. Tvůj názor nikoho nezajímá. Fráze, které bohužel stále reflektují realitu všedních dní. Někdy jsme jim vystaveni v tváří v tvář, jindy si je přečteme v komentářích, po třetí se ozývají v naší hlavě.
Kde se tyhle hlasy stále berou? Jak se vyhnout neustálému (sebe)hodnocení a (sebe)kritice? Jak si více věřit? Stačí dva jednoduché kroky a dokážete změnit váš přístup k životu i k sobě samému.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Každý z nás o sobě někdy pochyboval. Pochyby si můžeme představit jako hlasy v naší hlavě, které nás kritizují a zrazují od našich plánů, od chuti udělat změnu.
Hlasy, které nám říkají, abychom se v upnutém tričku necítili dobře, abychom nenosili legíny, protože naše nohy jsou moc krátký. Hlasy, které nás upozorňují, že nějaký aspekt našeho života stojí za prd, ale RADŠI bychom ho neměli měnit.
Tyhle hlasy máme v hlavě asi všichni. A abych byla upřímná, mně osobně občas opravdu komplikují život. Především ve chvíli, když mi říkají, že na něco nemám. Jak s nimi zatočit?
- Je klíčové si uvědomit, odkud se ty hlasy v naší hlavě berou.
- Poslat je okamžitě pryč.
První krok: Uvědomte si, kde se bere (sebe)kritika
Myslím si, že tyhle hlasy (myšlenky) nevznikají jen tak. Zpravidla jsou to myšlenky a názory, které (třeba i nevědomě) nám do hlavy někdo nakukal. Byť to mohlo být kdysi dávno.
- Jako malý oplácaný dítě jste asi moc neřešili, jestli v tom upnutým tričku máte špíček. Prostě se vám líbilo a hrdě jste ho nosili, dokud vám někdo neřekl, že jste v něm tlustí. A tak vznikl hlas, který vám teď říká, že nemáte nosit upnutý věci.
- Možná vás vždycky bavilo zpívat, ale učitelka ve škole vám řekla, že na to nemáte. A tak jste se rozhodli, že mikrofon už nedáte do ruky, protože vy přeci nemáte na to zpívat.
- Třeba jste se bavili v partě a chtěli vyjádřit svůj vlastní názor, ale nikdo vás neposlouchal. A najednou máte v hlavě hlas, který říká, že vaše názory nejsou důležitý.
- Možná jste prohodili vtip, kterému se nikdo nesmál, a proto si teď myslíte, že nejste vtipní.
A tak se stalo, že se na sebe nekoukáte svýma vlastníma očima. Koukáte na sebe očima lidí, kteří vám do hlavy nakukali své názory. Lidí, kteří vám řekli, že v tom tričku jste moc tlustí, že neumíte zpívat, že nemáte dostatečnou inteligenci pro studium vysoký školy, že vaše názory nejsou dost na úrovni.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Druhý krok: Přestaňte se na sebe koukat očima cizích lidí
Teď víme, odkud se hlasy berou a nyní nastává druhá fráze. Přestaňte se na sebe koukat očima cizích lidí, kteří předdefinovali to, jací jste nebo nejste.
Zbavte se vnitřních strachů a hlasů, že nejste dost dobří, že na něco nemáte, že něco nedokážete změnit, že nejste na nic šikovní, že v tom tričku jste moc tlustí.
Nenechte minulost, aby ovlivnila to, kým jste teď a kým můžete být.
Oblíkněte si legíny, jestli se vám líbí. Dejte výpověď z práce, pokud vás nerozvíjí. Založte blog, pokud vás baví psát. Splňte si sen, který si chcete splnit. Nenechte se zastrašit hlasem, který máte v hlavě. Neobviňujte učitelku, spolužáky, rodinu či kohokoliv jiného za to, kým jste teď a co (ne)máte.
Přeberte zodpovědnost na svůj život a jděte si za tím, co chcete.
Co si z toho odnést?
Než začnete soudit, tak raději přemýšlejte a než začnete mluvit, tak raději mlčte. Ať nemáte na svědomí hlasy v něčí hlavě, které dotyčnému právě říkají, že nemá nosit upnutý trička, neumí zpívat nebo nemá pevnou vůli na to, aby změnil svůj život.
Snažme se vzájemně se podporovat a vytvořme svět, ve kterém bude mít každý kuráž plnit si své sny a žít takový život, jaký chce.
Pokud máte pocit, že by tenhle článek mohl někomu pomoci, prosím, pošlete mu ho…
Vaše
