Jak poznat, že vám (a)sociální sítě přerůstají přes hlavu

Možná jste si všimli několika měsíční publikační díry. Ano, hádáte správně. Tu díru nezpůsobil pád meteoritu ani nenasytní termiti. Pouze jsem si v jeden moment musela vybrat mezi životem za obrazovkou (24/7) a tím reálným, který byl už tak dost náročný.

Z ničeho nic jsem cítila, že tudy cesta nevede a že čím více jsem ,,sociální“, tím více jsem asociální. Můj mozek nedokázal vypnout a oči byly ,,živeny“ (nebo spíš požírány) modrý světlem.

Cítíte to na sobě i vy? Jak vlastně poznáte, že toho ,,sociálna“ je až příliš? Je vůbec šance s tím v dnešní době nějak bojovat? Stačí pár dnů a uvěříte sami, že není takový problém, se ze spár online světa vymanit.

 

Když se neustále ženete za skvělými výkony, doženete to akorát tak vás

Od začátku roku jsem nasadila celkem ostré tempo. Ve všech směrech. (Perfekcionismus mě jen tak neopustil, neopustí a obávám se, že do budoucna to jinak nebude). Když něco dělám, chci to dělat pořádně.

A tak jsem komplexně přestavěla blog, změnila design, přešla na svůj hosting i vlastní doménu. Měla jsem tolik nápadů, které jsem chtěla zrealizovat.

Perfekcionismus se samozřejmě projevuje i jinde… V práci, ve škole, k sobě samé. Ale když se neustále ženete za skvělými výkony, brzy to dožene tak akorát vás.

 

Mladí mají sil na rozdávání? Ale i ti musí spát, jíst, dýchat čerstvý vzduch, odpočívat…

Ze začátku mě pravidelné psaní strašně bavilo. A ještě více mě motivovalo, když jste mi dávali krásné zpětné vazby. Přestože jsem nejprve tempo společně se školou a prací udržela, tak síly začaly ubývat.

Alespoň vidíte, že poslední článek 7  důvodů, proč se cítíte přetíženi a jak to dokážete změnit, byl opravdu napsaný od srdce. 😀

Říkala jsem si –  jako mladá holka bych měla mít sil na rozdávání. Ale věřte, že nejsou nevyčerpatelné. I mladí musí spát, jíst, dýchat čerstvý vzduch, odpočívat, hýbat se… A když mi stále více lidí říkalo: ,,Nechápu, jak to stíháš!“ a můj mozek  stále častěji nedokázal vypnout, věděla jsem, že takhle to dál nepůjde. A že si musím vybrat.

Jelikož jsem si nemohla dovolit ubrat plyn ve škole (protože už tak jsem jela spíš na půl plynu oproti mému běžnému já), ani v práci, muselo jít na čas stranou to, co zkrátka (přiznejme si) nebylo tak důležité. A tím bylo psání blogu a moje ,,sociální“ (nebo spíš asociální?) já.

One selfie after 93183854 months.😀 Jen pro info – to,že sem toho tolik nedávám neznamená, že nežiju – ba naopak!🙂 Jen jsem si musela v jednu chvíli vybrat mezi školou & prací & vlastním Instagramem & blogem & blázincem 😂 nebo školou & prací & psychickou+fyzickou ”pohodou” – v uvozovkách, protože i to dá zabrat.😀 Pohybovat se totiž jen mezi obrazovkama počítače nebo mobilu nebylo zrovna to pravé.😀 Někdy je třeba dát pár věcí na vedlejší kolej, byť nechcete. Ale priority jsou teď jinde. Vím ale, že až budu mít po testech a zkouškách ve škole, tak budu mít víc času se věnovat blogu zase se stejnou pravidelností, chutí a vášní.🙂 

Příspěvek sdílený Diana Zadáková • Diana Ella (@diankaella),

 

Jak poznáte, že vám (a)sociální život přerůstá přes hlavu? Jednoduše. Jste neustále zahleděni do modrého světla, které však není světlem naděje.

Připadáte si jako morče na běhacím kolečku. Naskočíte, rozeběhnete se a nedokážete (nebo nechcete) seskočit.

Ráno proscrollujete Instagram, nasazujete sluchátka na uši, v metru upravujete fotky, celý den jste doslova ,,onlajn“ v práci (pracuju v online marketingový agentuře), po celém dnu se vrátíte domů, kde znovu otevíráte notebook, píšete články, sdílíte fotky, odpovídáte. Do toho píšete seminárky do školy, děláte úkoly…

To byly mé ,,rutinní“ dny. Dny, které trávíte 24/7 za obrazovkou… A ono se to všechno dříve, nebo později začne projevovat.

  1. Bolest očí. Každodenní, únavná. Protože jsou neustále zahleděné do modrého světla, které rozhodně není světlem naděje.
  2. Bolest hlavy. Častá a ,,tupá“. Což samozřejmě souvisí s bodem výše.
  3. Nespavost. Protože buď nestíháte, nebo nedokážete spát. To opět souvisí s večerním civěním do modrého světla.
  4. Mozek, který nedokážete vypnout. Protože dlouho pracujete, učíte se nebo opět zíráte do toho modrého světla. A v tom ,,nejlepším“ případě je to kombinace obojího.
  5. Ráno se budíte unaveni. Budíček v 8:30 pro vás přestavuje podobné trauma jako budíček v 6 ráno.
  6. Večer ožíváte a cítíte se plní energie. Protože cítíte adrenalin a váš mozek nedokáže vypnout (viz bod 4).
  7. Při jakékoliv příležitosti máte nutkání ,,zkontrolovat“, jaké fotky přibyly na Instagramu a kolik lidí vám na messengeru napsalo.
  8. Prostě a jednoduše jste víc ON než OFF. A nebo více, než byste museli.

Po několika bezesných nocích, únavě, neutichající bolesti očí a s hlavou, která nedokázala přestat přemýšlet, jsem si řekla dost. A všechno na jeden jediný víkend vypnula. Sociální sítě, elektroniku, práci, školu a v podstatě hlavu a myšlenky v ní. Po tom jednom jediném víkendu přišla taková úleva a vnitřní vyklidnění, že už se mi nechtělo do toho kolečka naskočit zpátky.

Všechno chci dělat s chutí, energií a elánem. A nemusím dodávat, že psát v tu dobu články o spokojeném a šťastném životě by bylo falešné jako pětník. :)) A tak jsem se začala soustředit výhradně na práci a školu a našla tak zpátky svou vnitřní rovnováhu.

 

Čím více čas ubíhal, tím více mě začalo mrzet, že jsem musela dát psaní k ledu. Ale zpětně si myslím, že mi to prospělo. Za tu celou dobu jsem načerpala hrozně moc inspirace a posunula se zase o velký kus vpřed. Ale zároveň vím, že vpřed mě posouvá i psaní samotného blogu.

A když mi tento týden naše klientka v práci řekla, že četla mé články a načerpala v nich spoustu inspirace, věděla jsem, že do toho psaní chci naskočit zpět. Nenaskakuju ale zpět do kolečka (a)sociální bubliny. Naskakuju jen tak, aby to neomezovalo můj život, který už nechci trávit jen mezi obrazovkami. Vím, že teď už mám dostatek času, abych psala články, které budou dávat smysl vám i mně a zachovala si přitom životní on-off balance.

 

Jak se (u)bránit životu za obrazovkou?

Pokud se cítíte jako to uběhané morče, prostě se odpojte. Stačí pouze dva dny a věřte, že pocítíte úlevu. A nakonec se vám nebude chtít vrátit se zpět.

A proč vám o tom vlastně píšu? Osobně si myslím, že to dříve nebo později potká většinu z nás a že je možná dobré nad tím popřemýšlet už teď. A hlavně popřemýšlet nad tím, jestli se třeba nedobrovolně nevzdáváme něčeho hezkého, co je kolem nás, ale my si toho přes naši zahleděnost do obrazovky nevšimáme.

Buďme více napojeni na svět kolem nás…

Vaše

Článek k zamyšlení: Naše offline a online já – co pro nás znamená víc?

6 thoughts on “Jak poznat, že vám (a)sociální sítě přerůstají přes hlavu

  1. Dianko, díky za skvělý článek. Život mezi obrazovkami musíme vyvažovat chvilkami, kdy všechno kolem sebe, co má kabel nebo baterii alespoň na pár hodin ignorujeme. Mě k tomu bezvadně funguje sport. A také chvíle trávené ve dvou nebo se skupinou přátel.

  2. Skvělý článek, samozřejmě jako blogerka jsem se k něm našla, hlavně v tom neustálém upravováním fotek! 😀 Je to svým způsobem děsivé, jak člověk neustále přemýšlí nad novými tématy, nad nápaditými fotkami na instagram atd. Na druhou stranu si nemyslím, že bych neuměla vypnout, vím že umím, ale tu rutinu znám až moc dobře… Nejsem superžena a dost často na sobě pociťuji nátlak, nestíhám atd. Ale myslím,že si stále držím určitou balanci mezi On a OFF! 🙂
    O Instagramu jsem napsala takovou sérii 4 článků, plus další dva již dávno, tak zkus juknout na celou rubriku! 🙂
    Lifestylebirdie – rubrika Instagram

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *