Lifestyle Motivace Život

Zlomená…

Je půl páté ráno a já nedokážu spát. Takhle bezpečně poznám, když mě něco trápí. Namísto klidného oddychování se převaluju, hlavou se mi honí stovky myšlenek, tepe mě v pravé noze a píchá v zádech. Ale ta největší bolest není vidět, je tam někde uvnitř

K něčemu se vám přiznám. Ačkoliv si ,,racionálně“ myslím a zároveň často propaguji myšlenku, že ,,šťastný se musí člověk dokázat udělat sám“, jde to těžko. Nemusím mluvit ani tak o sobě, protože introvertnější lidi to mají v tomhle směru o dost jednoduší (popovídají si sami se sebou, zabaví se, nepotřebují společnost a ventil), ale vidím to i cítím na řadě ostatních.

Ačkoliv jsem jeden z těch introvertnějších a zároveň dost citlivých lidí, tak (naneštěstí) můj osobní pocit štěstí do značné míry závisí na ,,štěstí“ a citovém rozpoložení ostatních. Jakmile jsou v nepohodě moje blízcí, snáším to těžko.

Mám v sobě zakořeněné vnitřní poslání, že přeci musím pomáhat lidem v tom, aby byli šťastní. Vím, že nedokážu pomoct všem, ale přeci musím pomoct minimálně těm, které mohu přímo ovlivnit (rodina, partner, kamarádi, kolegové).

Pomoct jim najít štěstí, naplnění, dát jim pocit bezpečí, aby se necítili sami, aby věděli, že tu pro ně jsem. Pomoct jim vyřešit jejich problémy. Podporovat je v rozhodnutí a případnou vlastní bolest pohřbít tam někde uvnitř.

Jenže potíž je v tom, že když šťastní nejsou, beru to jako vnitřní prohru. Co jsem za člověka, když tohle nedokážu?

Hodinky ukazují půl šestou ráno a já si postupně uvědomuju dost důležitou věc. Jsem tak moc ponořená do toho, abych lidi kolem sebe nezklamala a činila je šťastnými, že jsem vlastně zapomínala sama na sebe. A to dost dlouho.

Sakra, Diano, kdo se stará o to, abys byla šťastná a spokojená ty?

Převalím se na druhý bok a cítím zase píchání v zádech. Moje myšlenky se tak posunují o 3 dny zpět, konkrétně na nedělní odpoledne. Bloumala jsem tak po bytě utápěná v myšlenkách, jak bych dokázala pomoct mé nejmilovanější osobně na světě. Je to vůbec v mých silách? A najednou to bylo.

Chvilka nepozornosti, blbě našláplá noha a sesypala jsem se ze schodů. A když něco dělám, dělám to pořádně. Takže hezky od prvního schodu až k tomu úplně poslednímu. Jo, to se mi zas něco povedlo…

Po prvotním šoku jsem kontrolovala škody. Cítila jsem kompletně potlučená záda, levý bok, kříž a bodavou bolest na prstech pravé nohy. Jelikož jsem na nohu nemohla vůbec došlápnout, šla jsem pro klid duše na chirurgii. Nakonec se z toho vyklubal zlomený prst pravé nohy (,,prsteníček“).

Na první pohled to nezní nějak děsivě a ono ve výsledku ani není. Mohla jsem dopadnou fakt DALEKO hůř.

Děkuju mému strážnému anděli, že mi vypůjčil na pád svoje křídla.

Bohužel v praxi to znamená, že mám na 4 týdny utrum nejen se sportem, ale v podstatě jakýmikoliv pohybovými aktivitami (včetně chůze). A upřímně, jestli mě něco během aktuální (covid) situace, mém ustavičném pocitu zachraňovat i potřeby neustále přemýšlet, udržovalo mentálně v pohodě, byla to možnost vyrazit na výlet do přírody, na procházku pro kafe nebo si zacvičit po domácku.

A já si taky uvědomila, jak moc mi vadí být přítěž i pocit, že nedokážu něco zvládnout sama. Protože o moje blaho přeci nemusí být postaráno.

Víte, tahle zvláštní doba (covidová) nám mnohé vzala. A naneštěstí to, co jsme dlouhodobě budovali. Nejsou to ani tak rozpadnuté vztahy, které nepřežily karanténu, ztráty zaměstnání nebo na zisku z firmy. Je to mnohem, mnohem víc – jsou to rozpadnuté sny a nenaplněná očekávání.

Někde doma sedí tisíce lidí s rozpadnutými sny.

Hodinky ukazují šestou ráno a já se snažím (trochu marně) najít smysluplný závěr. Napadá mě s vámi sdílet to dobré, co mi aktuální (covid) situace dala. Bojím se ale, že i ten nejdelší výčet bonusů by nevyvážil rozpad něčích snů.

A protože pro vás nemám vakcínu ani medicínu, vypůjčím si myšlenku hudebníka Johna Lennona (však se říká, že hudba je lék).

Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.

Já už jsem dopadla. A pokud by to měl odnést jeden prst, tak jsem nad míru spokojená. Možná se díky tomu vrátím o to více ke psaní a vy si budete moct přečíst víc článku. Možná mě tenhle pád nasměruje k realizaci mého snu…

Ale o tom třeba někdy příště.

A vás prosím, mějte sny. Jakkoliv nereálné se vám teď mohou zdát, je důležité je mít, a neztrácet víru. Především v sami sebe…

S láskou

Líbil se ti článek? Podívejte se na další inspiraci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *